Nejprve systém jaký byl, protože většina současných pracujících lékařů jej absolvovala. Po ukončení studia na střední škole s maturitou a úspěšným složením přijímacích zkoušek se mohl dostat student na vysokou školu lékařského zaměření. Zde se vyskytovaly ve své podstatě dva separátní kmeny.
Stomatochirurgie (zubaři) a všeobecné lékařství. Pokračovat budu dále ve směru všeobecného lékařství jehož větve jsem absolventem. Po úspěšném absolvování promoce ( minimální délka studia 6 let) si mladý lékař hledal místo ( do r.1989 mu bylo místo přiděleno). Nastoupil po podepsání pracovní smlouvy na lékařské místo ( budu specifikovat svůj obor) a připravoval se na atestaci I.stupně pod dohledem zkušeného kolegy - právní způsobilost neatestovaného lékaře zaštiťoval primář oddělení. Já jsem nastoupil do Traumatologického centra FNsP Ostrava. Traumatologie nebyla v té době základním oborem, proto jsem kromě úrazů absolvoval roční pobyt na Chirurgické klinice FNsP Ostrava a dále povinnou stáž na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Po uběhnutí minimálně 30 měsíců mohl absolvent složit tzv.atestační zkoušku před komisí. V mém případě proběhla zkouška na Chirurgické klinice FNsP Olomouc, a to konkrétně chirurgie I. stupeň. Teprve poté následuje možnost nadstavby v oboru plastická chirurgie. Upřímně řečeno je nutno mít notnou dávku štěstí, vytrvalosti a umu, aby člověk místo na oddělení plastické chirurgie dostal. Následuje doba minimálně čtyř let (většinou 5 nebo 6 let) na oddělení plastické chirurgie spojená se stážováním na klinikách v Brně a Praze a teprve poté atestace z plastické chirurgie. Od roku 2005 se situace s atestacemi změnila, a to tak, že byla plastická chirurgie zařazena mezi základní obory, takže platí v podstatě stav jako by měl mladý lékař absolvován společný chirurgický kmen (není nutná a v podstatě ani možná atestace I.stupně z chirurgie).
Rakouský systém je odlišný v mnoha aspektech. Mladí absolventi absolvují většinou tzv.turnus. To znamená, že dělají všeobecné kolečko, které zahrnuje obory jako chirurgie, interní medicínu, anestezii, krční, úrazovou chirurgii atd. Jedná se ve své podstatě o státem garantovanou možnost absolventů praktikovat na jednotlivých odděleních. Cílem tohoto turnusu je ve své podstatě splnit podmínky a možnost stát se obvodním lékařem. Většina mladých lékařů se však snaží v době svého "turnusu" najít si tzv. asistentské místo na jednotlivých odborných odděleních. Což není vůbec lehké, nemyslím tím přímo oddělení plastické chirurgie, ale JAKÉKOLIV odborné oddělení.
Výhodou "turnusu" je to, že mladý lékař pozná práci doopravdy na mnoha oddělení a má představu jaké to zde je, co je praktickou náplní jednotlivých oborů a v neposlední řadě dostanou jednotliví lékaři oddělení přesné obrysy a kontakt, což se odráží v specifické spolupráci obvodních lékařů a specialistů. V případě, že dostane ať již během turnusu nebo po něm pracovní místo jako asistent (neatestovaný lékař), musí absolvovat stejnou výuku jako v České republice snad s jednou výjimkou, a to, že zde neplatí kategorizace pracovišť a školitel (primář, vrchní lékaři) jsou zodpovědní za to, co mladého lékaře naučí. V chirurgických oborech však přesto platí, že neatestovaní lékaři operují velmi málo, spíše asistují, píší články... . Proto se k vlastní operativně dostávají poměrně pozdě ( konec školy 26-27 let, 4-5 roků turnus, 4-5 let asistentská místa) ve věku kolem 34-37 let, a to je pro chirurgické obory dle mého názoru velmi pozdě.
V případě mikrochirurgie (replantace, přenosy prstů, rekonstrukce prsů, přenosy kůže, svalů, kostí) si dovolují tvrdit, že již za zenitem, neboť zde trvá dalších 4-6 let, než dostane člověk rutinu, a to i v případech, že oddělení provádí zákroky často, neboť je zde celá řada oberarztů - vrchní lékaři, kteří se chtějí a potřebují vyoperovat. V tomto je systém horší, neboť nejkreativnější léta 35-50 let jsou posunuty o dalších 5 let dále. V případě žen - lékařek je stav o to horší, že chtějí většinou rodinu, být dobré v práci, užít si mládí..., ale na nic jim nezbývá čas. Nicméně to naše kouzelné přísloví "zlaté české ručičky" je jako ve všech oborech přikrášleno, neboť jak v Česku, tak i v Rakousku jsou šikovnější a méně šikovní doktoři.
